Sedmi a půl milionová pulsující metropole s několika pahorky tyčící se nad bílé budovy. Bílé město plné uliček. Plné atéňanů, kteří pobíhají, pokřikují a neustále popíjejí frappé. Dokonce i řeckej policajt má v základní výbavě frappé a štít (a v tý hnědý tašce má určitě další frappé). 

V Aténách jsme prožili jeden den a úplně nám to stačilo. Krátký průlet je zachycen na videu. Trošku jsme působili cizokrajně, dokonce se nás několikrát ptali, odkud jsme. Myslím, že čekali nějakou zemi třetího světa, než Čechy. I když někdy i Čechy pro ně byly neurčitým pojmem, díkybohu za Německo, který můžu popsat, že je vedle. Nošení dětí v šátku zde asi není tak běžné, tak v kombinaci dítěte v šátku, značně netrendy oblečení a absence makeupu jsme dost vybočovali. 

Hadriánova knihovna - první budova, na kterou narazíte hned u stanice metra.

Akropoli a její popis si dodnes pamatuji z hodin umění ze střední. Tenkrát jsme dostali velkou plachtu, na které bylo černobíle okopírovaný plánek akropole a základní stavby z Akropole. Celá ta plachta mi najednou začala ožívat. Ze špatně čitelné černobílého plachty vyvstaly bílé mramorové budovy tyčící se oproti modrému nebi. Je to nádhera.

Teodor sbíral kamínky, Parthenon ho nechával chladným.

Překvapily mě drobné detaily - zdobení na sloupech.

Erechtheion

Odeon

Velkou výhodou je i to, že v prosinci zde narazíte na minimum lidí a tak máte čas si krásu tohoto místa tyčícího se nad Aténami vychutnat a navíc je zde v prosinci příjemných dvacet stupňů a po smogu ani památka. Nedokážu si představit absolvovat totéž s Teodorem na zádech v davech turistů a v padesáti stupních.

Blízko stanice Monastiraki, která je přímo pod Akropolí jsme navštívili i velký bleší trh plný historického nábytku, koberců, šperků, obrazů a další veteše. Uličky okolo Monastiraki jsou plné nejrůznějších krámků, od známých řetězcových obchodů, které najdete po celém světě. Příležitost podívat se do Zary, HM nebo jiného podobného krámu jsme si nechali ujít a vyrazili jsme shánět regulátor na plynovou bombu. To bylo docela dobrodružství, vejdete do krámku, který má asi deset metrů čtverečních a tam zjistíte, že na podlaze jsou bedny s nasolenýma treskama, o kousek výš veškeré elektroinstalační materiály, pak sklenice s medem, plastové hračky z Číny, zvonce na kozy a někde u stropu je nádobí. Naštěstí regulátor měli už v osmém krámku. Mezitím jsme alespoň nakoukli do pekáren, cukráren a krámků, které jsem si pojmenovala jako “tradiční řecké”, kde najdete nejrůznější produkty z Řecka: sýry, olivy, olej, víno, luštěniny a samozřejmě med.

Neodolala jsem a okamžitě jsem ochutnala několik kousků baklavy a nějakých dalších cukrovinek. 

Byly sladké snad víc jak samotný cukr. Prostě dokonalá malá sladká tečka. Trošku mi připomněli test na cukrovku v těhotenství. Důrazně apeluji na to, aby se roztok glukózy, vyměnily za baklavu. Myslím, že množství cukru je tam stejné a bude rozhodně příjemnější.

Taky jsem si koupili, alespoň trochu dobrého kafe, s tím řeckým se zatím sžíváme, ale nic moc. Žádná Kávová zastávka, kde si člověk koupí skvělý kafe, tady není. V obchodě pokud je zrnková káva, tak je to rovno zázraku a není jinak z čeho vybírat. Musím říci, že ani klasická káva z “briki”, jak se jmenuje konvička, ve které se káva několikrát převařuje mne zatím nijak neoslovila. Uvidíme za pár měsíců.

 Jako poslední jsme navštívili national garden. Příjemný výlet v přeplněných Aténách do parku, kde je mnoho stromů, dětská knihovna, minizoo s kozama a kachnama. Dokonce jsme zde našli i čarodějku, která namísto kočky na ulici dřímala kachnu, která dokonce vypadala, že se jí nošení líbí.

Sedíme všichni tři na zídce v závětří kamenného domu na útesu a jen lžičky cvakají, jak dopadají na dno porcelánových talířů. Polévka je snad druhý den o něco lepší než ten první. Nikdo z nás nemluví, jen jíme. Římský kmín a koriandr dodávají polévce kořeněný říz a citrón ji nadnáší. Čočka je uvařená na skus, tak se nebojte, že si po této polévce budete muset jít lehnout. Je nečekaně svěží a lehká.

Čočku používám místní větší zelenou, pokud neseženete, koukněte po francouzské zelené čočce. 

Na hrnec polévky 5-6 porcí:

půl kila čočky

jedna větší cibule

dva stroužky česneku

tři citróny, ideálně chemicky neošetřené

dvě lžíce římského kmínu

dvě lžíce koriandru

dvě lžíce rostlinného oleje

sůl a čerstvě mletý pepř

pořádnou lžíci řeckého jogurtu na každou porci

Čočku propláchneme a namočíme asi hodinu předem do studené vody (není nutné, zkrátí se díky tomu doba varu). Ve velkém hrnci na oleji orestujeme nadrobno nasekanou cibuli. Citronovou kůru nastrouháme,česnek nasekáme a  římský kmín s koriandrem nadrtíme v hmoždíři, pokud nemáme mletý.  K cibuli přidáme česnek, koření a citronovou kůru a necháme na oleji rozvonět. Přidáme čočku, zalijeme dostatečným množstvím vody, tak aby voda sahala dva centimetry nad čočku. Občas zkontrolujeme, zda není třeba dolít trochu vody. Vaříme na mírném ohni asi 30-40 minut, dokud čočka nezměkne. Sundáme z ohně a přidáme šťávu z tří citrónů, sůl a pepř podle chuti. 

Na talíři ozdobíme lžící jogurtu. My si s oblibou k polévce dáváme pečené brambory a nebo čerstvý chléb.

Při příjezdu do Řecka nám do okýnka nakoukl milý pán ve středních letech a s lehkým moravským přízvukem perfektní češtinou zahlaholil: Přeji dobrého dne, milý přátelé. Kampak jedete? 

Tohle setkání ovlivnilo naši cestu. Kostas Řek i Čech jako poleno. Z krátkého potkání na hranicích se nakonec vyklubalo setkání, během kterého Kostas mluvil a mluvil, kroužkoval na mapě důležitá místa, která nesmíme minout. Přesně nám popisoval, jak máme a kde zaparkovat, kudy objet mýtné brány, co musíme vidět a jak si to nejlépe naplánovat. Bylo to strhující vyprávění hrabalovského typu, informace o parkování, prokládal střípky informací z řeckých bájí i řecké historie, informacemi o počasí, podnebí i tom v které kavárně si máme dát kafe. Během dvou hodin nám na mapě zakroužkoval konkrétní místa, vkreslil několik nevyznačených cest a připravil nám další podrobný mapky pro konkrétní místa. 

Nebylo to vůbec nepříjemný, ba naopak. Bylo to neskutečně milé. Dokonce s námi jel asi 40 km, aby nás dovedl k odbočce k městu Edessa. Což při naší cestovní rychlosti max. 80 km opravdu neskutečný výkon. Dokonce během cesty nás zastavil a ještě nám doplnil několik údajů do mapky, které nám během prvních dvou hodin na hranicích nestihl říci. Celou tu cestu jsem přemýšlela, jestli znám nějakého Čecha, který by dokázal stejně zaníceně popsat a naplánovat cestu Čechami, připojit historické i mýtické souvislosti a ještě někomu úplně cizímu na sebe dát číslo pro případ, že by měl nějaký problém. Respektive nám na sebe dal čísla hned tři. A to vše jen tak, protože si všiml na hranicích české SPZ. Myslím, že to byla ta jeho řecká půlka osobnosti.

Díky jeho radě jsme změnili plán a jako první zamířili do termálních pramenů blízko města Edessa. Loutra Edessa je malé městečko s mnoha hotýlky, restauracemi a penziony. Vypadá to, že v sezóně zde musí být pěkně plno. Ne tak v listopadu, kdy už jsou zde snad jen tři stálí obyvatelé. Je zde více pramenů a tak se můžete koupat, jak v privátních vnitřních bazénech, nebo ve veřejných bazénech venku. My jsme zvolili tu venkovní variantu, nechtělo se nám do vnitřních prostor. 

Tak jsme jen tak seděli v horké vodě, pozorovali bílé skály a stromy kolem nás, které díky podzimu hráli všemi barvami. Občas nějaký ten žlutý list se pomalu snesl až přistál v horké vodě a pomalu dál splouval po proudu někam z hor až do nížin k Edesse. Nad náma na terase číšník uklízel poslední židle a stolky a turistická sezóna už definitivně skončila. 

 V Edesse jsme na radu Kostase museli vidět vodopád, který původně sloužil jako náhon vody k továrnám zpracujícím konopí na textilní vlákno a provazy. Stojí za to se tady zastavit a dát si zde v parku piknik přímo u vodopádu. Na kraji města s výhledem do krajiny se řítí neuvěřitelná masa vody dolů do krajiny. Kolem vodopádu je několik teras s lavičkami, na kterých se dá jen tak posadit a dýchat vzduch, který je díky vodopádu příjemně vlhký. To musí být v parném létě naprosto osvěžující. 

Líbí se mi jak směrem od vodopádu vidíte už jen malebnou řeckou zemědělskou krajinu a za vámi je město, o kterém vůbec nevíte  Dá se zde navštívit i několik dalších míst jako třeba kostel svaté panny Marie a nebo muzeum vody či již mnou zmiňované továrny.